Poznejme je blíž: rozhovor s Mónicou Márquez B.

Mónica žije v Praze sedm let. Svého českého manžela poznala v době svých studií v Mexiku. Byla to láska na první pohled, ale čas, který on mohl strávit v Mexiku byl jen krátký. Mónica říká: „Hned, jak jsem ho uviděla, věděla jsem, že on bude jednou mým mužem… I když on to ještě nevěděl. Takže jsem mu to musela říct.” Později se jí podařilo získat v Čechách stipendium, takže sem mohla odjet. Nejprve žila v Brně, kde navštěvovala letní kurz českého jazyka a později se na magisterská studia přestěhovala do Prahy. Během studií se spíš vyhýbala kontaktům se španělsky a anglicky mluvicími lidmi, aby si co nejvíc zlepšila češtinu, ale bohužel po roce 2006, mnoho jejích spolužáků ze studií odjelo a ona se cítila osamělá.

Mezitím se Mónica a její manžel dozvěděli, že se v blízké budoucnosti připravuje změna zákona dotýkající se i manželství, která spolu se změnami, které přinese Schengenská dohoda (v platnost vstoupila 21.12. 2007), upravující pohyb osob, zboží a kapitálu vně a uvnitř Evropské unie, ztíží její postavení v České republice. Do této doby jí stačilo jednou za 90 dní vyjet krátkodobě za hranice České republiky, aby si obnovila platnost pobytu. V Schengenském prostoru to už ale stačit nebude. Kromě toho do této doby získal automaticky cizinec nebo cizinka, kteří se provdali za českého občana, trvalý pobyt a spolu s ním i všechny sociální výhody. Nový přísnější zákon měl vstoupit v platnost v lednu 2008. Ve světle těchto dvou novinek se Mónica a její partner rozhodli co nejdříve vzít. Po nekonečných byrokratických překážkách se jim to podařilo v prosinci 2007.

Ilaria: „Takže nakonec jste byli šťastní, že jste se vyhnuli všem překážkám a potížím, které nový zákon skýtal?“

Mónica: „Ano, protože ve chvíli, kdy jsem se vdala, tak jsem získala trvalý pobyt, právo čerpat mateřskou dovolenou, právo žít zde bez víza, atd.“

I: “Znáte někoho, kdo se provdal nebo oženil, až poté, co začal platit nový zákon?“

M:” Mám kamarádku, které se provdala nedávno…a podle ní, je ten nový zákon dost drsný, protože úřady začaly prověřovat jejich partnerské soužití, vyptávaly se jich na spoustu osobních věcí, navštěvovaly jejich dům…cítila se velmi nepříjemně. My jsme nic takové podstoupit nemuseli. “

I: “Pro pár je to celkem zatěžkávací období. Vy jste asi také zažila pocit závislosti na manželovi, jen proto, že je Čech!”

M: “No ano,  ze začátku jsem se na něm cítila závislá, dokud jsem neznala jazyk a ničemu tady moc nerozuměla, ale potom už ne”.

I: “Co považujete za nejobtížnější při integraci do české společnosti?”

M: “Nejtěžší bylo hledání práce. Ze začátku jsem se mohla domluvit jen anglicky! Tak jsem hledala spíš stáže, ale pak jsem vyzkoušela všechno možné. Pracovala jsem třeba v ZOO, a bylo to skvělé. Naučila jsem se tam dobře česky, lépe než kdekoliv předtím. Potkala jsem tam báječné lidi, kteří mi hodně pomohli. Musela jsem si najít vlastní činnosti a zábavu. Víte, pro náš vztah s manželem bylo těžké, když jsem zezačátku pořád chtěla být jen s ním, neměla jsem tu nikoho jiného a všechno bylo pro mě nové, ale on zde samozřejmě měl na rozdíl ode mě svůj život a přátele. Takže to bylo těžké, ale jakmile jsem zvládla jakžtakž češtinu, všechno se obrátilo k lepšímu.

První dva roky byly obtížné také v tom, že jsme samozřejmě naráželi na kulturní rozdíly mezi námi, ale já jsem tu přesto byla šťastná, hlavně rodina mého muže byla báječná, skvěle vycházela také s mojí rodinou, a to mi moc pomáhalo. Znám dívku, která se přivdala do rodiny, která byla přímo xenofobní, a to samozřejmě pro jejich vztah nebylo dobré, cítila se tu pak hodně osaměle. Ale je fakt, že i když rodina je skvělá, trochu se obávám mít děti, protože my máme opravdu jiný přístup k jejich výchově. Rodiny jsou tady malé a děti jsou zvyklé být neustále obklopeny dospělými, kteří o ně pečují, myslím až moc…Děti pak ani neumí být s nikým jiným než se svými rodiči. V Mexiku jsou velké rodiny a děti jsou tak zvyklé být s více lidmi. Samozřejmě se o děti také staráme a věnujeme jim pozornost, ale u nás jsou od mala zvyklé být mezi dětmi a mnoha různými dospělých. Myslím, že jsou pak flexibilnější.

No víte a je třeba taky taková jedna konkrétní věc, vím, že je to asi směšné, ale u nás v Mexiku jsme se všichni každé ráno sprchovali. Ale tady to lidé nedělají! Pro mě to bylo vážně divné. Ale jsou samozřejmě zase věci pro mě zcela normální, které tady normální nejsou! No ale zkrátka bych chtěla, aby se moje dítě každé ráno sprchovalo a bylo hezky voňavé.

I: “Zmínila jste, že jste tu zezačátku měla několik problémů s adaptací, který byl ten nejhorší?”

M: “Víte, žádné nepřekonatelné potíže to nebyly, vždycky jsem se problém snažila obrátit na něco pozitivního. V tomto smyslu mám pocit, že každá obtížná situace pro mě vlastně byla ve výsledku něčím přínosná. Ale pokud mám zmínit to opravdu nejobtížnější, byla to zezačátku čeština. Byla překážkou při hledání práce, ale nakonec jsem vždy něco, co jsem mohla dělat, čím jsem se mohla zabavit, našla. Nejhorší ale bylo, že jsem se díky neznalosti jazyka cítila osaměle.

Když jsem přijela do Česka, záměrně jsem hledala přátele mezi Čechy právě kvůli jazyku, ale po studiích mnoho z nich odjelo pryč, cítila jsem sama, trvalo mi, než jsem si našla nové místní přátele a ta doba byla náročná i pro můj vztah s manželem.

I: “Jak ten moment vnímáte dnes zpětně?”

M: “Asi to bylo úplně normální. Každý kdo přijede do cizí země a chce se tam usadit, musí začít budovat svůj život od začátku. Je to také jiné, když jste student, přátele si rychle najdete ve škole a nemusíte moc řešit problémy s hledáním zaměstnání, protože to ještě není to nejpodstatnější. Máte zkrátka svůj studentský život.

I: “Představovaly stereotypy nějaký problém při potkávání nových lidí?”

M: “Víte, byla jsem na toto zpočátku opravdu hodně citlivá, ale teď už nejsem. Měla jsem pocit, že Češi jsou hodně uzavření, ale už si to nemyslím. Nevím, jestli je to tím, že se Češi změnili, nebo to už jen já vidím jinak. Vzpomínám si, jak jsem šílela z toho, když mi lidé říkali, že musím být indiánka, když pocházím z Mexika. Nesnášela jsem to, i můj muž mi říkal, ale no tak si z toho nic nedělej, ale mě vadilo být od začátku takhle zaškatulkovaná.

A pak jsem se také musela smát, když se mě lidé ptali, jakým jazykem mluvíme v Mexiku. Byla jsem překvapená, kolik lidí zde neví vůbec nic o Latinské Americe. Nečekala jsem to, nebyla jsem proto naštvaná, jen jsem to zkrátka nečekala.

Ale uvědomila jsem si díky tomu, že všichni v sobě nosíme nějaké předsudky a stereotypy, někdy větší někdy menší, je to vlastně obtížné žádné nemít.

I: “Byla skutečnost, že nejste Češka, někdy zásadním problémem, třeba při hledání práce?”

M: “Byl to problém, protože jsem neuměla mluvit česky. Víte, být Mexičankou tady není totéž, jako být Vietnamkou nebo Ukrajinkou nebo Romkou, i když Romové jsou Češi. Tento způsob vnímání občanství byl pro mě nový. Můžeš se tu narodit, můžeš mít rodiče, kteří se tu narodili, ale stejně nejsi Čechem. To je pro mě vážně zvláštní uvažování.

I: “Budete chtít požádat o české občanství?”

M: “Dříve jsem o tom neuvažovala, cítila jsem být českou občankou i bez kusu papíru, ale teď… Přemýšlím o tom, jen si nejsem si jistá, jak bych vyřešila problém, že podle českého právního systému nelze mít dvojí občanství (nový zákon o občanství přináší možnost duálního občanství). Kolem občanství je také hodně byrokracie a papírování a také vás to celé něco stojí, takže si ještě opravdu nejsem jistá, jestli do toho půjdu.

I: “A co si tedy myslíte o změnách, které připravuje vláda ohledně občanství a slučování rodin?”

M: “Jsem z toho blázen, ale nutno říci, že ač jsou ty změny neuvěřitelné, ve světě to není nic až tak výjimečného.”

I: “Slyšela jste o tom, že EU otevírá diskuzi ohledně směrnice EU o sloučení rodin, že česká vláda zvyšuje své požadavky na cizince a v některých případech dokonce plánuje DNA testy otcovství u smíšených rodin?”

M: “Ano, je to šílené. A víte co si o tom myslím? Myslím si, že všechna tato hloupá nařízení diskriminují i Čechy. Představte si, že když si usmyslí a nebudu mít z nějakého důvodu přístup k veřejné zdravotní péči, bude to pro mě samozřejmě problém, ale stejně tak to bude problém i pro mého manžela. A co kdybychom měli dítě? To dítě nebude mít jen kvůli mně stejná práva jako české děti? Diskriminují tím vlastní občany, nevím, jestli si to uvědomují.

Vzpomínám si, že než jsem se vdala, stále po mně úředníci a policie chtěli spoustu papírů, šli jsme na policii a tam se mého muže zeptali: „Proč jste se oženil s nějakou Mexičankou? Máme tady přece tolik krásných dívek.“ Byla jsem naprosto v šoku a cítila jsem se samozřejmě hrozně.

I: “Narazila jste pak někdy na nějaký podobný problém?”

M: “Možná se to stalo několikrát, ale snažila jsem se takové situace spíš vytěsnit z hlavy”

I: “Jak tady vidíte svou budoucnost?”

M: “To opravdu nevím! Spolupracuji s organizacemi, které se zabývají problémy cizinců v České republice, protože si myslím, že pro nás cizince je důležité o problémech vědět a něco s tím dělat. ”

I: “Kdybyste byla politikem, co byste na systému změnila?”

M: “Myslíte ohledně cizinců? Nejspíš bych se pokusila, aby zmizely všechny ty potíže kolem národností. Dala bych nám stejná práva, jako mají čeští občané, jsme přeci všichni lidské bytosti. Ale samozřejmě spolu s tím i stejné povinnosti. I když víte co je zajímavé? Stejné povinnosti máme, ale stejná práva nikoliv.

Autor: Ilaria Bellacci