O situaci v Sýrii a arabské komunitě v Česku

Chima Youssef (36) přišla před sedmi lety do České republiky za partnerem a vychovává zde čtyřletého syna. V Damašku studovala islámské právo a vyučovala ho pak na tamějších školách. V České republice založila a vede jazykovou školu s výukou arabštiny a také češtiny pro arabské rodilé mluvčí. Chima poskytla nám rozhovor o svým životě v Česku, o výuce arabštiny a také o jejím názoru na situaci v rodné Sýrii.

Ve vaší rodné zemi lidé protestují proti režimu, a ten je za to zabíjí. Máte ze Sýrie zprávy, co se přesně děje?

Právě jsem domluvila s maminkou. Snažíme se dozvědět, co se děje, a stát samozřejmě dělá vše proto, aby se toho vědělo co nejméně. Telefonujeme s rodinami, ale ty mají často jen informace ze svého okolí, nemají celkový přehled. Navíc lidi mají strach mluvit do telefonu.

Kdyby najednou lidi mohli Sýrii opustit, myslíte si, že by masově emigrovali?

Podle mě chtějí žít v klidu tam. Život emigranta je tvrdý, člověk je daleko od rodiny, není na svém místě. Možná vyjet na čas a nasbírat zkušenosti, studovat v cizině, to ano.

Proč lidí z arabských zemí přicházejí žít do České republiky?

Často kvůli českému partnerovi nebo partnerce. Také zde ale studují na vysoké škole. Dále jsou to pracovníci velvyslanectví, je tu jedenáct arabských ambasád, mnoho zaměstnanců je tu s rodinami, to je celkem tady slušný počet lidí. Ti tu ale žijí jen pár let.

Kolik je arabsky mluvících lidí v České republice?

Ne mnoho, kolem tří tisíc.

Provozujete v Praze jazykovou školu na výuku arabštiny. Kdo do ní chodí?

Když jsme začínali, před nějakými sedmi lety, měli jsme pět studentů: novinářku, obchodníka, studenta arabistiky, zdravotní sestru a jednu dívku z česko-arabské rodiny, která chtěla zlepšit svou arabštinu. Ještě jsou to pracovníci ministerstva zahraničí, kteří chtějí vyjet do nějaké arabské země. Zájem se v posledních letech zvyšuje, řekla bych tak od začátku války v Iráku a taky, jak začala sílit turistika do Egypta a Tunisu. Teď do školy chodí asi šedesát lidí. Čekám, že vzhledem k revolucím v arabských zemích se ještě zvýší. Proto jsme například připravili rychlokurzy arabštiny a základní orientace pro média. Neučíme jen jazyk, máme různé tematické semináře zaměřené na srovnání kultury, zvyklostí, hudbu, jídlo, partnerské vztahy nebo teď nově arabskou kaligrafii. zavedli jsme třeba taky semináře o lásce a vztazích, to bylo pro mnoho lidí osobně důležité téma.

Podle vašich zkušeností, jsou mezi arabsky mluvícími lidmi v Česku rodiny, které potřebují sociální pomoc, mají problém se uživit?

Obecně platí, že Arabové jsou pracovití a obchodně velmi zdatní, podnikaví. Trpí pocitem méněcennosti, pokud nepracují. Muži velmi lpí na své roli živit rodinu. Když přijedou sem, třeba za svou českou partnerkou, snaží se najít si hned práci, dělají třeba číšníky v restauracích, než aby seděli doma. A snaží se naučit místní jazyk. Vzpomínám si jen na jeden případ rodiny, která se obrátila na Islámskou nadaci s prosbou o pomoc. A požádat o ni přišla Češka, jejíž manžel, Arab, nemohl nějakou dobu najít práci, a rodině chyběly peníze.

Islámská nadace tedy působí tak trochu i jako charitativní centrum pro komunitu?

Ano, třeba řeší situace, když muslim zemře v České republice a chce být pohřben podle islámského práva. Ale někdy se řeší i pomoc v jiných situacích.

Chcete žít v Česku natrvalo?

Uvidím, zatím jsem tady. Záleží na tom, co se teď stane v Sýrii. Kdyby se tam povedlo dosáhnout nějaké změny k lepšímu, asi bych zvažovala odchod zpět. Líbilo by se mi přenést tam zkušenosti, které jsem tady získala.

Scházíte se tady jako muslimská komunita?

Já jsem sice vystudovala islámské právo v Sýrii, ale tady v naši jazykové škole se mluví o náboženství jen akademicky. Existuje Islámská nadace, pokud lidé chtějí, mohou se o islámu dozvídat tam. Tam se například učí číst korán v arabštině. I když místní islámská komunita zahrnuje nejen Araby, ale třeba i lidi z Pákistánu nebo z Kazachstánu, Malajsie, ale i Čechy. Ale podle islámu se má korán číst v arabském originálu.

Dodržujete muslimské svátky?

V zásadě ano, i když to není snadné. Například loni byl půst při Ramadánu od pěti ráno do devíti večer. To je velmi těžké vydržet, celý den pracovat bez jídla. Ale jsou tu lidé, kteří to dodržují, záleží na každém, jak se k tomu postaví.

Pomáháte arabsky mluvícím migrantům komunikovat s českou státní správou. Jaká je vaše role?

Jsem schopná se vyznat ve formulářích, mnoho z nich je jen v češtině. Můžu pomoc v komunikaci na přepážce. Často je to právě špatná komunikace, která je zdrojem různých chyb, nedorozumění, problémů. Zdánlivá drobnost, která ale hodně věcí nakonec zkomplikuje. Je to opravdu dobrý pocit, když se třeba podaří něco napravit, když stát uzná, že udělal chybu. Obracejí se na mě lidi i ve škole, potřebují řešit praktické věci, jak se registrovat ke zdravotnímu pojištění, zapsat děti do školy, nebo najít obchod s arabskými potravinami.

Pomáhala jste v poslední době řešit nějaké případy, které souvisely s bouřemi v arabských zemích?

Obrátil se na nás například libyjský student, jehož rodina, manželka a dítě, jsou v Libyi v nouzi a on by ji chtěl pozvat sem. Má peníze na úhradu nákladů na jejich živobytí, ale nemůže o sloučení rodiny požádat. V Libyi není česká ambasáda. Nejbližší je v Tunisku, a z jihu Libye, kde žijí, je to dlouhá a nebezpečná cesta. Ale i kdyby nakonec dojeli na místo, české velvyslanectví v Tunisku řeklo, že by akceptovali pozvání pouze od někoho, kdo je občanem EU, ne od někoho, kdo je tu jen na studentské vízum. Zvažuji, jestli mám nějak apelovat na ministerstvo zahraničí. Chápu, že český stát nemůže přijmout všechny, kteří by o to stáli, ale pokud rodina může pokrýt své náklady jako v tomto případě, a nachází se v nebezpečí, říkám si, že v takovém případě by jejich příjezd mohli povolit. Aspoň na pár týdnů, měsíců. Přišlo by mi to fér. Ta situace tam je opravdu nebezpečná.

Jak se žije Arabům v Česku?

Já osobně jsem si nějakých ústrků nevšimla, nebo už se to stalo dávno. Taky je možné, že lidi, kteří proti mně něco mají, se mnou ani nezačnou komunikovat, vidí, že jsem cizinka, už podle vzhledu. Možná teď, když můj syn chodí do mateřské škole, mám trochu problémy. Musí zvládat oba jazyky, a je proto trochu pomalejší. Taky neumí všechny písničky a koledy a říkanky, které se české děti naučí v rodinách, já je prostě neznám. Je to pro něj trochu problém a učitelky nejsou vždy tak trpělivé, jak bych čekala. Další věc je třeba, že když píšou rodičům, co děti dělají, píšou rukou. Já to po nich nepřečtu. Několikrát jsem je prosila, jestli mi to nemůžou ofotit, abych to mohla dát někomu přečíst, nebo jestli to nemůžou psát na počítači, ale nevyhověly mi.

Vy šátek nenosíte. Znáte někoho, kdo ho nosí a zažil kvůli tomu nějaké nepříjemnosti?

To ano, mé kamarádce i její dceři se stalo, že na ně v supermarketu nebo v tramvaji lidi kvůli šátku křičeli, nebo si na ně dovolovali opilci. Někdy jsme se o ně i báli. Stalo se to třeba pětkrát za rok, a to už je dost.

Zdálo by se, že šátek podle islámu má ženy chránit před přílišnou pozorností, ale nosit ho v Evropě má spíše opačný účinek, ne?

Tady v některých případech může přitahovat agresivitu.

Něco podobného by asi zažily Evropanky v některé arabské zemi, kdyby se nepodřídily místním zvyklostem…

V některé zemi možná ano. Ty ženy ale nebyly zahalené v nějakém hábitu od hlavy až po paty - měly jen barevný šátek na hlavě a jinak na sobě třeba džíny. To mě překvapilo. Málo toho o sobě víme, a z toho vzniká ta netolerance. Teď se díky revoltám ukázalo, že lidé v arabských zemích nejsou spokojení se špatným stavem tamní společnosti, s tím, jak se tam vládne. Mívala jsem někdy pocit, že si lidi tady myslí, že souhlasím se vším, co se v mé rodné zemi, že mě soudí podle toho, jak to tam vypadá. Běžný Čech neví, že u nás je v každé rodině někdo zavřený ve vězení a tím stát všechny své obyvatele udržuje v šachu. Syn pyká za otce, nemůže třeba studovat, bratr za bratra emigranta musí sedět. Můj otec je třicet let ve vězení z politických důvodů. Ani nevím, jestli ještě žije. Bojím se jet se svým synem zpátky. A to není ojedinělá situace. Hlavní páka na všechny je strach.

Velká část západní veřejnosti snahy lidí v arabských zemích se osvobodit velmi podpořila a otevřeně s nimi sympatizuje.

Nechceme, aby ta jiskra zhasla, aby vše zůstalo při starém. Ale jsem proti násilí, nechci, aby se bojovalo. Chci žít bez strachu, ale nechci ani, aby měli strach jiní. V Koránu je verš, který říká: i když mi bude chtít ublížit, já na něj ruku nevztáhnu. Tak to cítí mnoho lidí. Myslím si, že prodávat zbraně arabským totalitním režimům je zločin. Někdy mám pocit, že Západ chce demokracii jen pro sebe.