Lákají do Česka vzdělané cizince, ale zahraniční studenty vyhánějí

Česká vláda chce přilákat více vzdělaných pracovníků ze zemí mimo Evropskou unii na pozice, které nemohou nebo nechtějí obsadit Češi. Alespoň to tak vypadá soudě podle novely cizineckého zákona schváleného vládou minulý měsíc. A zní to jako dobrý nápad. Jde o realitu, se kterou se dnes potýkají skoro všechny země v EU a celkově v západní svět. Bez kvalifikovaných pracovních sil ze zahraničí bude mít mnoho zemí vážné problémy. Jako řešení byl v Česku navržen nový systém takzvaných modrých karet. Ale proč vlastně chtějí čeští politici dávat peníze na další nedopečený program? Vždyť v Česku jsou desítky tisíc vzdělaných cizinců z řad vysokoškolských studentů, kterým místní zákony často překážejí v tom, aby tady po své promoci pracovali.

Při bližším pohledu na nový systém modrých karet to spíš vypadá jako snaha vyhovět evropským nařízením než skutečná alternativa existujících vízových pravidel. Přestože česká média prezentují nové opatření jako dobrovolný vstřícný krok vůči potenciálním migrantům ze „třetích“ zemí, ve skutečnosti se jedná o povinnost nařízenou evropskými institucemi. Všechny členské země (s výjimkou Británie, Irska a Dánska) se v květnu 2009 zavázaly zahrnout modré karty pro vysoce kvalifikované cizince do svých migračních zákonů nejpozději do června 2011. Přesto, nařízení je dodnes terčem kritiky především proto, že jednotlivé vlády nechtějí ztrácet kontrolu nad svou migrační politikou.

Skutečným argumentem proti systému modrých karet v podobě, kterou navrhuje česká novela, však není údajná ztráta suverenity, ale především obava, že nová barva karet nezajistí očekávaný efekt. Třeba stávající projekt zelených karet za první rok své existence poskytnul pracovní povolení v Česku pouze 71 lidem, z toho 21 s nejvyšší úrovní vzdělání. Jenom velmi vzdáleně za to může celosvětová ekonomická krize. Zájem o karty je, ale hlavní překážkou jsou podmínky pro pracovníky, kteří nemají zajištěnou ani smlouvu od zaměstnavatele před příjezdem do Česka.

Modré nebo zelené prohry

Modré karty se od zelených ve skutečnosti částečně liší. Jsou určeny pouze lidem s vysokoškolským nebo expertním vzděláním obzvlášť v oborech jako IT nebo zdravotnictví, kde česká pracovní síla opravdu chybí. Migrantům nabízí lepší podmínky po příjezdu do Česka (např. nemusí obíhat více úřadů kvůli povolení k pobytu a práci) a částečně zjednodušené podmínky pro žadatele (kteří již nebudou muset hledat volné pozice v nepřehledné a neúplné centrální databázi ministerstva práce).

Zároveň jsou některé podmínky stejně nelogické a restriktivní jako u zelených karet: například povinnost předložit potvrzení o ubytování v Česku, což by člověk, který se sem teprve chystá (a ani neví, jestli vízum dostane), mohl mít velký problém sehnat.

V době, kdy se evropské státy zaměřují na jiné migrační nástroje (například v Německu neúspěšné zelené karty zrušili a začínají diskutovat o novém, „bodovém“ systému vydávaní víz), Česko volí cestu nejmenšího odporu. Při přípravě nových pravidel se nesnaží poučit z vlastních špatných zkušeností, ale slepě sleduje předpisy Evropské unie.

Studenti: budoucí pracovní síla

Vláda přitom může vylepšit situaci jednoduchými kroky, které ani nevyžadují žádné změny vízového systému. Česko má rostoucí základnu potenciálních vysoce kvalifikovaných zahraničních pracovníků, kteří už jsou navíc docela dobře integrováni do české společnosti: cizinci, kteří sem přijeli studovat na českých vysokých školách.

Ve školním roce 2008/2009 studovalo na českých vysokých školách 31 218 studentů s občanstvím jiným než českým, což bylo 8.4% všech zapsaných studentů (na státních školách 7.3%). Během předchozích pěti let se počet cizích studentů víc než zdvojnásobil. Podíl cizinců, kteří studia úspěšně dokončí, je srovnatelný se studenty českými. A v rozporu s tvrzením některých komentátorů staršího příspěvku na tomto blogu, každý uchazeč, který udělá přijímačky a studuje v češtině, má právo studovat na státních VŠ zadarmo.

Tato čísla ukazují, že české vysoké školy každoročně produkují několik tisíc vzdělaných, světem zkušených cizinců, kteří mluví perfektně česky a většinou i několika dalšími jazyky. Místo toho, aby Česko tyto mladé lide vítalo s otevřenou náručí mezi legální kvalifikované pracovníky, úředníci a často i samotné školy se k nim [studentům z třetích zemi] chovají nedůvěřivě, neochotně a často i hrubě.

Musejí opustit Česko hned po promoci

Problém nastává například, když si doktorandka na Karlově univerzitě potřebuje v červenci obnovit studentské vízum. Zápis na následující rok ovšem probíhá až v září a do té doby potvrzení o zápisu nezíská. Pracovníci cizinecké policie nejsou ochotní uznat potvrzení o úspěšném ukončení předchozího ročníku namísto zápisu. Studentka tedy musí být v Česku buď měsíc nelegálně, nebo uprosit pracovnici studijního oddělení, po třetí, aby pro ní porušila fakultní pravidla. Ke všemu ji pak během stresující návštěvy cizinecké tamní zaměstnankyně obviní z  toho, že lže. Takové zkušenosti, kterých mnoho studentů z třetích zemí má během studia hned několik, mohou velmi silně podpořit pocit, že zde nejsou vítáni.

Tato neochota je zabudována i do samotného zákona o pobytu cizinců. Studentská víza se vydávají jenom na jeden rok s možnosti prodloužení a jsou navíc striktně spojena se studentským statusem. V praxi to znamená, že většina cizinců ze zemí mimo Evropskou unii nebo Schengen musí opustit Česko hned po promoci, pokud si nezačnou hledat práci a nezažádají o jiný typ víza ještě před ukončením studia. Vzhledem k tomu, že lhůta pro vyřízení žádosti je 90 dnů ode dne jejího podání, musí to všechno studenti zvládnout zároveň s dopisováním diplomky, oborové práce či disertace a s přípravami na závěrečné zkoušky.

Kroky, které by česká vláda mohla udělat k tomu, aby zlepšila podmínky pro studium a následující nástup na pracovní trh pro vzdělané cizince, jsou relativně malé, ale zajistilo by to stabilní přiliv potřebné pracovní síly. A pokud se čeští politici tak trápí naplňováním nařízení Evropské komise, tak zrovna takové kroky by byly v úplném souladu se zaměřením jak Boloňského procesu, tak Lisabonské smlouvy na využívání existujícího potenciálu cizinců aktuálně pobývajících v Evropské unii.

Masha Volynsky